Historie obce

Rataje a jejich stručná historie

Rataje jsou malá obec ve Středočeském kraji rozložená v mělkém k východu skloněném údolí cca 5 km od Vlašimi. Název asi vznikl ze staročeského slova „rataj“, tj. oráč. První písemná zmínka o existenci Rataj pochází z roku 1395 (vláda krále Václava IV.). Původně zde byl svobodný hospodářský statek, když roku 1401 jeho tehdejší držitel Vocheň z Rataj měnil své statky s Vlašimským kostelem. Až do poloviny 19. století pak byly Rataje poddanskou vsí. Na odlišení nedalekých Rataj nad Sázavou, kterým se říkalo Rataje Hrazené, nesly označení Rataje Ovesné.

Po husitských válkách žilo v Ratajích kališnické obyvatelstvo a spadalo do farnosti ve Zdislavicích. Majitelé Rataj se několikrát měnili a osada spadala do vlašimského, nebo kácovského panství. Důsledky třicetileté války (1618-1648) se projevily i v Ratajích. Proběhla rekatolizace a od roku 1627 se Rataje staly trvalou součástí vlašimského panství.

Ze 17. století se dochovaly gruntovní knihy vlašimského panství, které uvádí tehdejší držitele drobných poddanských usedlostí v Ratajích a obsahují řadu dalších cenných informací.  Dalším významným pramenem je berní rula z roku 1654, podle níž bylo v Ratajích takových hospodářství deset. Po vyhnání posledního nekatolického kněze ze Zdislavic byly Rataje řadu desetiletí církevně spravovány z Vlašimi a později z Kondrace. Na faru ve Zdislavicích byl farář znovu nastálo dosazen až v roce 1784.

Po 30 leté válce bylo v obci mnoho polí ležících ladem. Obdělávána byla sotva jedna šestina polí.
1627 koupil Rataje Ov. Bedřich z Talmberka, pán na Vlašimi aj.
1654 bylo v Ratajích Ov. rolí orných 111, ladem ležících 106, pustých a porostlých 125, otav 14, sena 0.
1665 prodal Jan Kryštof z Talmberka dvůr v Rat. Ov. kněžně Benigně z Porcie, rozené Kavkové z Říčan.
1717 bylo v Rat. Ov. polí orných 517, ladem 28, pustých a porostlých 35, sena 67, otav 13.
Počet obyvatel v Ratajích Ov.:
Roku 1848 – 339, r. 1869 – 352, r. 1890 – 307, r. 1910 – 294, r. 1930 -260, r. 1950 – 233, r. 1970 – 213, r. 1960 – 197.
Počet domů:
Roku 1780 – 1790 – 22, r. 1848 – 48, r, 1869 – 52, r. 1890 – 54, r. 1910 – 52, r. 1930 – 51, r. 1950 – 51, r. 1970 – 50, r. 1980 -52.

Za vlády císařovny a české královny Marie Terezie došlo roku 1774 k rozdělení ratajského panského dvora mezi osadníky. Bylo zde 327 katolíků, 8 židů, 43 domů. V prostoru tvrze na východní straně Rataj tak vznikla řada drobných hospodářství. Vedle tradičních poddanských usedlostí a drobných hospodářství na rozparcelovaném dvoře fungovala na západním okraji dnešních Rataj po staletí také svobodnická hospoda zvaná Veselka (dnešní č.p. 19).

Správa vlašimského panství byla vykonávána prostřednictvím rychtářů. V 18. století k nim patřili např. Jiří Šanda či jeho syn Jan (č.p. 1), v první polovině 19. století Josef Seknička (č.p. 11) nebo Josef Bareš (č.p. 7). Až v roce 1850 byla dosavadní panství včetně vlašimského zrušena a jako základní samosprávná jednotka vznikly obce v čele s obecním představeným (starostou).  Vznikla tak obec Rataje. Posledním ratajským rychtářem a zároveň prvním starostou byl Jan Klika z Rataj č.p. 3. Někdy v té době vznikal na Štěpánovském potoce pod vsí také kamenný mlýn, který fungoval až do konce druhé světové války.

V 19. století probíhal v Ratajích stejně jako v celém regionu velký populační růst. V několika desítkách stavení se tísnily stovky lidí. Maximem bylo sčítání lidu r. 1869 s 352 obyvateli. Řadu menších neuživilo jen zemědělstvím, a proto si vypomáhali řemeslem (krejčí, tkalci, koláři, tesaři, ševci apod.).  Větší koncentrace staveb na malém prostoru společně s jejich charakterem (často dřevěné stavby s doškami na střechách) vedle k tomu, že obec postihovaly rozsáhlé požáry. Jeden z nerozsáhlejších, který dokonce neunikl pozornosti dobového pražského tisku, byl požár z 15. března 1880, který zničil 13 hospodářství na jihovýchodní straně obce (zejména areál bývalého dvora).

V roce 1911 byl v Ratajích po vzoru jiných obcí založen sbor dobrovolných hasičů, který v dalších letech zasahoval u řady požárů. Tak rozsáhlé katastrofy se ale již neopakovaly.  Dobrovolní hasiči se natrvalo stali součástí místní občanské společnosti a zároveň jejím nejaktivnějším elementem.

Společenský a hospodářský život v obci silně narušila první světová válka. Několik desítek mladých mužů bylo postupně odvedeno do války. Sloužili především ve 102. pěším pluku nebo 28. pěším pluku domobrany (Landwehr). Osudy vrstevníků a mnohdy zároveň kamarádů i příbuzných z jedné vesnice byly velmi různorodé. Řada z nich padla, jiní byli zajati, další nakonec vstoupili do československých legií. Někteří z těch, kteří měli to štěstí a válku přežili, zemřeli předčasně po jejím skončení na následky válečných zranění a útrap. K uctění památky na oběti války z Rataj byl při příležitosti deseti let od vzniku Československa v r. 1928 zřízen a slavnostně odhalen památník padlých.

V období první republiky fungoval v obci pestrý společenský život a byla zde také knihovna. Koncem 30. let proběhla v obci elektrifikace.

Stejně jako v roce 1914 byla řada mužů mobilizována v září 1938. Vydání pohraničí a následná okupace Československa přinesly další těžké období nejen pro obyvatele obce. Druhá světová válka a nacistický teror si v Ratajích si ale nevyžádali oběti na životech. V květnových dnech roku 1945 obec za dramatických okolností unikla rozstřílení německým dělostřelectvem. Odvahu rozmluvit ustupujícím jednotkám jejich záměr našel bývalý vídeňský Čech Josef Forman z č.p. 40 za doprovodu Antonína Šrankoty. Brzy po osvobození však zemřel na následky střelného zranění způsobené nesprávnou manipulací se zbraní některým z jiných místních občanů Ladislav Horálek z č.p. 29 (nar. 1927).

Po roce 1948 společenský život v obci až do 60. let značně uvadal, svobodná samospráva byla nahrazena MNV. Na rozdíl od jiných vsí si ale komunistická totalita v její nejtvrdší podobě 50. let nevyžádala žádné oběti. Nikdo ani nebyl z obce násilně vystěhován. Zásadní zlom do života většiny lidí v obci přineslo ale násilné založení JZD na podzim r. 1958. V kontextu tehdejší doby je až neuvěřitelné, že během 50. let byla na základě aktivní účasti místních obyvatel na místě staré kamenné kapličky postavena nová kaple podle projektu zdejšího rodáka Josefa Kůžela z Rataj č.p. 46.

V 60. letech byl v Ratajích vybudován rybník „na dolinách“, v první polovině 70. let bylo na místě zrušeného rybníčku postaveno sídlo MNV s hasičskou zbrojnicí, z bývalé pastoušky pro nejchudší vznikl obchod (funguje dodnes), do obce bylo zavedeno autobusové spojení a postavena byla zděná autobusová zastávka se zázemím pro řidiče (včetně možnosti přespání).  Místní JZD bylo v rámci slučovacího procesu začleněno do JZD Zdislavice. Oproti tomu Rataje nebyly začleněny do systému střediskových obcí a MNV zde fungoval až do jejich zrušení r. 1990.

Po obnově obecní samosprávy r. 1990 se prvním novodobým starostou obce stal bývalý mnohaletý předseda MNV František Lébl.  Během jeho starostování byla v Ratajích provedena plynofikace obce. V roce 2001 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR znak obce, a to na základě návrhu ztvárněného místním rodákem Bohuslavem Hejným z č.p. 12.

Na začátku nového milénia došlo ke generační obměně v zastupitelstvu obce a funkce starosty se ujal Jaroslav Vošický. Zároveň do společenského života vstoupila silná místní generace narozená v 70. a 80. letech a rozvoj obce včetně společenských aktivit dosáhl v prvních desetiletích 21. století nového vrcholu. 

Mezi významné ratajské rodáky patřil řezbář František Kupsa. Zhotovil mimo jiné několik modelů bájného Blaníku s vojskem sv. Václava v jeho útrobách. Jeden je natrvalo, společně s vyřezávaným lidovým betlémem, umístěn v ratajské kapli, další je např. ve vlašimském muzeu. Pro kostel sv. Petra a Pavla ve Zdislavicích vyřezal sochu ukřižovaného Krista v životní velikosti, později přemístěnou na severní stranu kostela zvenčí, blíže ke vchodu. Režisér Evald Šorm ji využil při natáčení jedné ze scén k filmu „Den sedmý, osmá noc“.

Za zmínku stojí také Zdislava Vošická (1949), jedna ze zakladatelek a tváří českého ženského fotbalu, dlouholetá kapitánka fotbalové Slávie, respektovaná osobnost s mezinárodním kreditem. V Ratajích, v budově bývalé hospody, trávil část dětství také fotograf Petr Pazour (1973). V nejmladších generacích má silnou vazbu na Rataje Marie (Máša) Málková (1983), česká herečka známá např. z filmu Fotograf. 

Dochoval se pohled naší obce:

Historický pohled Obce Rataje viz níže byl zasílán v roce 1927 paní Ludmilou Černou, dcerou Bartoloměje Říhy a Anny Formanové z čp. 18.

Použité podklady:
Jan Svoboda, Okresního konzervátor
Vladimír Vošický, Rataje
Historickou pohlednici poskytla Jaroslava Vopravilová, dcera Ludmily Černé

Vzpomínka na lidového umělce Podblanicka

V Okresním muzeu ve vlašimském zámku, na chodbě v 1. poschodí, je umístěno největší dílo lidového umělce – řezbáře Františka Kupsy z Rataj u Zdislavic. Je to model Velkého Blaníku s rytíři uvnitř bájné hory podle staré české pověsti.F. Kupsa byl vůbec prvním, kdo toto téma ztvárnil tímto způsobem, tj. zalesněný vrch s rozhlednou, v jehož nitru spí družina českých rytířů v čele se sv. Václavem.
Tento námět ho lákal již od dětských let, když se projevovala jeho záliba ve vyřezávání a nesporný talent. Vyřezávání věnoval každou volnou chvíli.

Pro první zamýšlené ztvárnění modelu Blaníku nalámal přímo na této hoře vhodný kámen pro kostru vrchu a pak pomalu vznikal zalesněný vrh s rozhlednou a jeskyní pro spící vojsko v plné zbroji. Postupně vznikaly jednotlivé postavy rytířů, sv. Václav, ale i kovář u výhně, zvláště se mu dařilo spodobnit koně, které jako rolník důvěrně znal a měl rád.

Hotové a pěkně obarvené dílo, na kterém pracoval několik zim, vzbudilo obdiv a zaslouženou pozornost v širokém okolí.

Aby je zpřístupnil zejména dětem, neváhal je převážet přímo do jednotlivých škol. To se mu stalo málem osudným, když při překonávání brodu u Krupičkova mlýna přes řeku Blanici nedaleko Radonic, došlo k narušení kamenné konstrukce a poškození celého díla. Pan Kupsa se proto rozhodl zaměnit původní kamennou konstrukci za pružnější proutěnou kostru, podstatně lehčí, kterou obalil sádrou, využil zbylé figurky a doplnil je novými. Provádělo se to v ratajské obecní kovárně. Vzpomínám, jak jsem jako malý kluk trochu záviděl starším, kterým bylo svěřeno vyřezávání siluet stromků z překližky.

Trpělivá práce přinesla výsledek – opět tu byl Blaník v plné kráse.

Vystaven ve velké světnici u Kupsů se stal opět cílem školních výprav i jednotlivců.
Mezi další Kupsova díla patří zejména lidové betlémy. Největší je ve Zdislavicích, další s větším počtem malých figurek lidí a zvířat, se stylizovaným pozadím, najdeme ve Vracovicích, Bernarticích a v Domašíně. Některé figurky představují i určité osoby, které znával (postava pastýře, mlynáře, selky, ale i myslivce či babky s chrastím na modelu Blaníku aj.).

Pro zdislavický kostel sv. Petra a Pavla vyřezal sochu ukřižovaného Krista v životní velikosti, později přemístěnou na severní stranu kostela zvenčí, blíže ke vchodu. Režisér Evald Šorm ji využil při natáčení jedné ze scén k filmu „Den sedmý, osmá noc“.

Za války byl model Blaníku také vystaven v jedné z pražských pasáží, odkud se žel po r. 1945 vrátil poškozený.

Pan Kupsa celý model renovoval a po dohodě s p. vikářem V. Oktábcem věnoval Louňovicím. Tam vystaven v kostele, byl nejen obdivován, ale volně přístupný, neskýtal ochranu, se stal i velkým lákadlem pro malé děti, kterým se líbily drobné části výzbroje rytířů, mečíky, samostříly aj.

Byl proto přemístěn do kaple na náměstí proti zámku, kde však neumožňoval prohlídku.

V roce 1968, po 100 letech od slavnostního dovezení základního kamene z Blaníku na stavbu Národního divadla, se stejně jako z jiných památných míst naší vlasti vezla symbolicky schrána s prstí z Blaníku do Prahy. Byla umístěna na Kupsově Blaníku, který dominoval alegorickému vozu (navrhl jej pan uč. R Dušek, známý výtvarník Podblanicka). Vzpomínám, jak louňovické ženy s chutí vázaly desítky metrů girlandy ze smrkových větviček na jeho výzdobu. Zhotovil jsem tehdy nápis na čelo a boky vozů.

První zastávka na cestě alegorického vozu v doprovodu jízdního banderia byla ve Vlašimi. Na tribuně s představiteli města byl jako čestný host i p. Kupsa.

V Praze byla schrána s prstí předána zástupcům Národního divadla. Kupsův Blaník se těšil velké pozornosti Pražanů.

Když se v šedesátých letech pustili ratajští občané do stavby nové kaple (na místě staré, již dosluhující kapličky), pan Kupsa už zase vyřezával. Vznikal nový menší model Blaníku, opět s rytíři a novou rozhlednou, oživen lidovými postavami a lesní zvěří. V pozadí jeskyně umístěné zrcadlo, opticky zvětšovalo její prostor i množství rytířů ve zbroji.

Po dokončení kaple, vybavené krásným, památkově chráněným oltářem, byl nový Kupsův Blaník za pomoci dalších občanů instalován v pravém rohu kaple.

Přes přibývající léta p. Kupsa nezahálel, kromě drobných sošek svatých se pustil do vyřezávání dalšího velkého díla – lidového betlému do levého rohu kaple, asi s 50. figurkami lidí i zvířat. Ztvárnil v nich i rázovité postavy prostých venkovských lidí, které znával. Vše je z lipového dřeva, prosté, ale kouzelné.

Stylizované pozadí k betlému jsem zhotovil podle představy zdislavického pana faráře V. Korizsty. (Pracoval jsem jako aranžér – výtvarník propagace). Pan farář (později čestný kánovník staroboleslavský) se velmi zasloužil o vybavení nové kaple (památkově chráněný oltář, barevný obraz sv. Václava ve skle, lavice aj.).

Mezi čestnými pochvalnými zápisy v návštěvní knize je i jméno kardinála Tomáška. Jistý sběratel nabídl p. Kupsovi za jeho betlém dost vysokou částku, která by mu byla jistě pomohla, jak sám později přiznal. Ale p. Kupsa chtěl, aby po něm v Ratajích zůstala trvalá památka, a nabídku odmítl.

Svědčí o tom i pochvalné zápisy v tamní návštěvní knize.

Přesto, že p. Kupsa po sobě zanechal dílo, které budou obdivovat i další generace, byl také dobrým hospodářem a sousedem, oblíbeným pro svou rozvážnou povahu a vypravěčské umění. Rád a ochotně každému poradil a pomohl. Zajímal se o minulost zejména našeho kraje, rodné obce a okolí a rád besedoval s mladými to tom, co prožil, co se dočetl či dověděl z vyprávění starců.

Velmi hezky a zasvěceně popsal osobnost pana Kupsy a jeho dílo pan uč. Jaroslav Pouzar ve své knize: „Podblanickou minulostí“.

Rádi se připojujeme k poslední větě jeho článku: „Až pojedete kolem Rataj, zastavte se a prohlédněte si dílo tohoto lidového řezbáře a vzpomeňte si přitom na člověka, který nám všem může být vzorem obětavé lásky ke svému rodišti“. Obec se o kapli dobře stará, byla zavedena samostatná el. přípojka, natřena střecha, vyměněny okapní žlaby. Uvnitř osazen krásný křišťálový lustr, bodové reflektory aj. Kaple je vlastně kulturní památkou, chloubou a dominantou obce. Jako hlavní symbol byla také navržena pro znak obce. Podle námětu pana starosty Františka Lébla ztvárnil rodák Bohuslav Hejný (aranžér a výtvarník) a v. Dědič z Prahy (z reklamní agentury).

Dne 14. 8. 2001 byl znak a prapor schválen.